
Proč v mých pohádkách nikoho nesežere vlk
Hledal jsem pohádky, ve kterých se smí bát, smutnit i zlobit. Nenašel jsem je, tak je píšu.
Každý den po obědě jsem v lesní školce řešil stejnou otázku: jakou pohádku dětem budu číst na poledním klidu? Hledal jsem takové, ve kterých nikoho nesežere vlk a ve kterých se smí bát, smutnit i zlobit. Kde emoce není chyba, kterou je potřeba rychle spravit, ale něco, čemu se dá porozumět.
V knihovně jsem je nenašel. Tak jsem si je začal psát sám.
Neříkám, že klasické pohádky jsou špatné. Občas mi vzdělanější lidé vysvětlují, proč je dobře, že jsou pohádky černobílé a zlo v nich je prostě zlé. Nehádám se, možná mají pravdu. Já jen chci dětem nabídnout i jiný úhel pohledu. Nemusíme soutěžit, kdo je lepší. Můžeme se doplňovat.
V mých příbězích proto zvířata a bytosti z přírody pomáhají dětem pochopit, co cítí: strach, smutek, vztek nebo samotu. A na konci není poučení, ale otázka. Odpověď si dítě najde samo, nebo spolu s vámi. Mé příběhy nejsou černobílé, věřím totiž, že vše je o kontextu a souvislostech a každá mince má dvě strany.
Kdybych měl celou svou práci shrnout do jedné věty, byla by to tahle: chci, aby děti cítily, že jsou v pořádku přesně takové, jaké jsou.