
Proč si knihy sázím sám
Ne z lásky k typografii. Z lásky k efektivitě.
Když jsem začínal, myslel jsem si, že sazba je něco jako uložit dokument do PDF. Není. První knihu jsem skládal ve Photoshopu a o pravidlech sazby neměl ani tušení.
U Nových příběhů ZeMě dělala sazbu kamarádka. Každá oprava znamenala e-mail, čekání a další e-mail. A nikdo mi neřekl, že se barevný profil musí řešit už při skenování ilustrací. Proto jsou barvy v knize jemně jiné, než jak je Markéta namalovala.
Tak jsem si přes léto sedl k InDesignu a naučil se to sám. Ne proto, že by mě bavilo hlídat vdovy a sirotky (v sazbě to jsou osamocené řádky, ne smutné postavy z mých pohádek). Ale proto, že spolupráce s profíky bývá často stejně náročná jako udělat si to sám. A když někde najdu chybu, opravím ji za minutu a nemusím psát složitý e-mail a vše vysvětlovat.
Příběhy Snokraje jsou první kniha, kterou jsem od začátku do konce sázel sám. Není dokonalá, ale je moje. A když se tiskárna ozve, že je něco špatně, vím aspoň přesně, komu za to vynadat.