Přeskočit na obsah
Jakub Zvelebilpíšu a vyprávím příběhy pro děti

Proč se u nahrávání kroutím

Za sklem sedí zvukař a dívá se na divadlo, které posluchač nikdy neuvidí.

Stojím před mikrofonem, shrbený, ošívám se a kroutím hlavou. Za sklem sedí zvukař a sleduje něco, co připomíná spíš malé divadlo než nahrávání. Právě namlouvám jezinku z pohádky O Smolíčkovi. Když se celé tělo promění v postavu, promění se s ním i hlas. U Širokého se zase rozvalím na židli.

Začínal jsem v lesní školce jako amatérský nadšenec. Jedna nahrávka hrála hlasitěji, druhá tišeji a metadata pro mě byla tajemné zaklínadlo. Děti mi ale ukázaly to podstatné: kdy je vyprávění vtáhlo a kdy naopak začaly ztrácet pozornost. To vše jsem studoval a podle toho se snažil zlepšovat.

Pokud vás zajímá, jak dlouho se takový příběh tvoří, tak napsání příběhu zabere zhruba hodinu a nahrávání ve studiu deset až dvacet minut. Pak přichází část, která mě baví nejvíc: dalších šedesát až devadesát minut přidávám ruchy, zvuky a hudbu. Poslouchám, zkouším, posouvám a zase mažu. Mám přitom jedno pravidlo: hlas a vyprávění musí zůstat hlavní zhruba v 95 procentech nahrávky. Někdy je nejlepší zvuk ten, který nepřidám. V Ptáku Ohnivákovi se o jeho zpěvu mluví několikrát, ale skutečně zazní až na konci. Vyprávění se zastaví a zůstane jen klarinet.

Nejčastěji namlouvám sám. Ne proto, že bych se považoval za profesionála, ale protože mě vyprávění baví. Nejvíc hlídám koncovky slov. Mají zvláštní schopnost zmizet přesně ve chvíli, kdy si myslím, že mluvím úplně přirozeně.

Hodně mě naučila spolupráce s herci. Ondřej Nosálek namluvil Příběhy Snokraje a Pavol Smolárik slovenskou verzi Nových příběhů ZeMě. Nesnažím se znít jako oni. Učím se líp používat hlas, který mám.